EXAM TIME

Mezníky. Neustále se soustředíme na  nějaké termíny, deadliny a další nové a nové výzvy a začátky. Před sedmadvaceti dny jsme rekapitulovali konec starého roku, dávali jsme si předsevzetí do toho s patnáctkou na konci, nyní je tu další předěl - konec zkouškového, začátek semestru s pořadovým číslem _, nové výzvy, nové odpočítávání a konečné datumy. Přece jen to asi k něčemu je - dává to našemu žití nějaký řád a smysl.

Pořád něco odpočítáváme. Celý život nám tikají pomyslné hodinky. Paradoxně se mi zrovna minulý týden na těch mých zastavil čas. Opravdu. Doslova. Koukáte na ně, sekundovka stojí a čas se zdá snad jakoby irelevantní.

Jak irelevantní je asi pojem čas pro někoho, kdo 14 let, den za dnem, někde u šicího stroje sešívá jeden kus látky ke druhé?

Ano, v sobotu jsem se dívala na pětidílný dokument o norských bloggerech, které poslali pracovat do textilky v Kambodže. Nejen, aby si zkusili onu práci, ale také, aby se seznámili s tamními lidmi, podívali se, jak žijí a aspoň na chvíli si tak vyzkoušeli žít na vlatní kůži.

Dokument poukazuje na velmi smutnou situaci lidí tam, ale také na problém, který je tady - naše konzumní společnost si zvykla na komfort a velké množství materiálních věcí, které nakupujeme. Obchodní řetěžce nám každý den cpou pod nos cedulky s nejvýhodnějšími cenami. Stejně tak, jako když jsem si já minulý týden koupila po čtyřech stovkách dva nové kabáty. Ano, ani já nejsem jiná.

Situace tisíce kilometrů daleko mě může trápit. Ovšem, stále dokola si kladu otázku - můžeme s tím vůbec něco dělat? Od soboty nad tím přemýšlím, jak to podat, jestli může být svět aspoň o trošku spravedlivější nebo ne. Dnešní trh je natolik globalizovaný a propojený, nikdo z nás do toho podle mě nevidí.Všechno je to jeden velký roztočený byznys. 

Přestaneme kupovat věci v obchodech? Budeme bojkotovat velké firmy? Kolik lidí by se toho muselo účastnit, aby to mělo vůbec nějaký dopad? Jsem pesimista a nevěřím na kapky v moři.

A už vůbec ne, když se jedná o peníze.

Pokud by se na velké společnosti zatlačilo, jak by se následně kontrolovalo to, že se pracovníkům továren skutečně přidalo? 

Že získají lepší pracovní podmínky?  A jak můžeme vědět, že by se jejich situace jen nezhoršila? Přestaneme nakupovat - nebude se vyrábět - co dál? Jak by na tom tito lidé byli, kdyby tam továrny nestály? Měli by vůbec nějakou práci? Nebo už by zemřeli?

Zbyla mi jen spousta otázek a žádné odpovědi.

Historie samotné Kambodži není nikterak růžová, miliony mrtvých za vlády Pol-Pota. A zdaleka to není jediný stát na světě, kde se něco takového dělo. 

Trápit nás může momentálně vlastně to, že dnes se na této situaci nějak podílíme my sami - naše společnost - firmy ze západu.

Zlo je všude. Ukázala nám to nedávno Paříž. Denně slýchám o hrůzách na Ukrajině. A to je pořád blíž než Kambodža. Podívejme se pravdě do očí. Bohužel.

Ano, je sice hezké chtít zachraňovat svět. Ale obávám se, že je nás tady už příliš mnoho, abychom se mohli zachránit všichni. 

Možná ještě můžeme sobecky zachránit aspoň sami sebe. A i na to máme jen omezený čas. Tik-ťak.

***

PS: To, že pod tento text přidávám outfit, nemá být myšleno jako provokace. Paradoxně ještě focený v nákupním centru. Šly jsme fotit, protože nás to baví. Strávily jsme spolu hezké odpoledne, užily si zábavu, nasmály se. Žijeme prostě v západním světě, který je plný takovýchto "příležitostí".

Bloggování skutečně není žádná hluboce ušlechtilá činnost, která spasí svět. Ale o to přece nejde. Jde především o zábavu/odreagování/vyjádření vtipné myšlenky v textu. Nanejvýš snad nějaké šíření "kultury" odívání. A na vyšší úrovni zase asi jen o byznys - marketing - propagaci.

A PPS: Vy, kteří jste se prokousali až do konce, nezlobte se za tuto smršť, nějak jsem to asi potřebovala dostat ze sebe -> na "papír" :)

Vaše Eli.