WHAT TO EAT OR NOT

Jak tento článek napsat přemýšlím už snad od začátku roku. Tehdy jsem bilancovala a přemýšlela o tom, jak důležité je být zdravý. O tom, že mě čekají ještě nějaká další vyšetření, ale neměla jsem tehdy chuť je specifiovat ani nijak rozvádět. Ale měsíct ubíhaly a tak jsme tady.

Můj blog je sice především o módě, ale třeba se to teď trošku změní a přibude i jiný obsah než ten ryze lifestylový. I když, se životním stylem to má v podstatě také co dodělat, protože jsem ten svůj musela částečně upravit.

Tenhle příběh nejde napsat ve zkratce, pokud se chci pokusit vytvořit z něj smysluplnější celek (skoro román, haha). Na druhou stranu si myslím, že pokud bude mít někdo podobné problémy jako já a náhodou narazí na můj článek, může mu to pomoci ukázat směr. Nebo si dotyčný řekne „nejsem v tom sám“. Když já sama najdu podobné příběhy, paradoxně to na mě má jistý uklidňující dopad.

Začnu to hezky – mám problém, ale vlastně nevím jaký. V současné době se snažím zhruba půl roku dodržovat zásady bezlepkové diety a (jak kdy) se vyhýbám mléčným výrobkům. A proč? Proč jsem se vzdala úžasných croissantů, bagetek, těstovin, všech cukrovinek, oplatků, běžných dezertů? Jednoduše proto, že mi bylo zle. Ale netušila jsem proč/a v podstatě do teď netuším.

Mám za sebou gastroenterologické vyšetření slinivky a ze začátku roku taky kolonoskopii. A výsledek? Nejasný. Už jste někdy chtěli jít na vyšetření s tím, že chcete, aby vám opravdu něco našli? To je hodně divné přání, že? Ale já chtěla, chtěla jsem už konečně nějakou diagnózu, po měsících čekání bez výsledku. Ne jen nějaké „výsledky jsou nejasné, ale dáme vám na to léky“. Připadáte si pak vcelku jako magor.

Začalo to ale mnohem dřív, na první problémy si vzpomínám asi v maturitním ročníku. Neustále se vracející špatné zažívání, současně jsem měla stále hlad a bolel mě žaludek. Tehdy jsem si říkala, že to asi bude jen „nějaká střevní chřipka“, takže jsem nasadila klasickou dietu, po které byl můj stav zase na chvilku normální. Většinou ale asi ne moc na dlouho, vracela se mi bolest a píchání kolem pupíku. Bála jsem se jít k doktorovi, ke kterému jsem nakonec zavítala až asi po půl roce. Následovaly odběry a první diagnóza – zánět slinivky. Dostala jsem léky, které jsem měla následně brát jen dle potřeby - hlavně v případě hůře stravitelných jídel (mimochodem tyto prášky jsou běžně volně prodejné a v reklamě je doporučují i na zažívací potíže, haha).

Čas tak nějak plynul a na žádné vážnější komplikace si nevzpomínám. Až o dva roky později, v létě 2012. První praxe na výšce a stres (joo, jsem se ještě nepochlubila, že všechno hodně prožívám :-D). Měla jsem před sebou tříměsíční stáž v Deníku a byla jsem z toho fakt nervózní – nic neumím, nemám jim co nabídnou, ztrapním se. Konec. Samozřejmě po nějaké době jsem zjistila, že to nebude nic strašného a že mě to asi ani nezabije. Ovšem, zdravotní problémy se tehdy ozvaly znovu. Nevím přesně, co bylo "spouštěčem", ten večer jsem jedla u kamarádky grilované maso, salát, pečivo, něco jsme popily. Ale tak strašlivé křeče jsem snad ještě nikdy do té doby neměla. Dopravila jsem se druhý den z Brna autobusem domů a hned „utíkala“ (moc ne, když jsem nemohla skoro stát) k doktorovi. Po  zjištění výsledků z krve se doktor divil, jak je možné, že jsem ještě přišla po svých. Ale opět se objevila diagnóza – zánět slinivky.

Po této příhodě jsem poprvé zavítala za odborníkem na gastro. Nevyhnula jsme se již zmiňované gastroskopii slinivky, která vlastně měla potvrdit, že mým problémem je opravdu slinivka. Když ještě dneska čtu zprávu z vyšetření, tak nevím, jestli se smát nebo vlastně brečet – stojí tam:  nález není jednoznačný, podtrženo. I tak jsem dostala léky a měla jsem držet dietu – jíst jen staré, bílé pečivo, nic kořeněného, vařit na vodě, vynechat nadýmavá a tučná jídla. Bezva vyhlídky.

Léky jsem měla brát původně třikrát denně, postupně jsem je ale vysazovala a zkoušela to bez nich, jelikož tak silné léky, jaké jsem dostala já, neužívá ani můj dědeček, kterému je přes sedmdesát. Nakonec jsme zjistila, že to jde i bez léků, i když doktor to samozřejmě rád neviděl.

Vlastně nikdo do té doby nepochopil, proč bych měla mít zánět slinivky zrovna já – nemám nadváhu, nepiju jako duha a ani jsem se denně  necpala smaženými a tučnými jídly. Jediným možným spouštěčem mohl být stres (ale ten vás jaksi nikdo nevyšetří). Na druhou stranu mi nepřišlo, že bych byla ve stresu/nebo spíš lidi ve stresu jsem si představovala jinak.

To nejhorší ale přišlo zhruba v březnu loňského roku. Opět hrozné bolesti břicha, časté lítání na záchod, že jsem se skoro bála vyjít z domu. Opravdu, nevěděla jsem, co mám jíst, jak mám jíst, protože se to většinou na tři dny spravilo, ale pak začalo všechno nanovo. Nasadila jsem zpátky již dříve předepsané léky, ale ty nezabíraly. Bolesti a příznaky se zdály jiné.

Tehdy jsem přišla na gastro, podstoupila odběry, podle popisu mých problémů doktor vyřkl ortel – dráždivý tračník. Dostala jsem léky a po týdnu měla přijít na kontrolu. Všechno se ze dne na den upravilo a já si říkala, jak málo nakonec stačilo a bude to zase v pohodě. Jenže nebylo. Léky jsem měla opět brát jen dle potřeby, ale jakmile jsem je vysadila – všechno bylo zpátky. V ten moment už jsem byla zoufalá. Doktor mi před prázdninami potřásl rukou a řekl „užijte si léto“ a to bylo všechno. Dál nic. Vidíme se za půl roku. Ale přede mnou bylo celého půl roku, kdy jsem si měla vystačit jen s malou krabičkou léků a vlastně jsem pořád nevěděla, co mi je  a hlavně – co bych měla jíst, aby mi zle nebylo.

V ten moment jsem si řekla dost. Dieta starých bílých rohlíků nevyřešila nic, nové léky taky ne. Samozřejmě mezitím už jsem prolezla internet horem dolem, přečetla si v anonymních diskuzích vše o boji s dráždivým tračníkem – a nejhorší bylo, že v podstatě nikdo neznal recept. Pořád dokola jsem se dočítala o nešťastných lidech, kteří jí jen vařenou mrkev a rýži, prášky jim většinou zaberou jen krátkodobě a pak jde všechno od znova.

A tak začal můj soukromý boj. V tu chvíli mi zcela náhodou přistála na klíně knížka s programem Whole 30 a ať si myslí o paleo stylu kdo chce, co chce, tenhle „návod“ mi tehdy hrozně moc pomohl. Ač jsem chodila už dva roky ke specialistovi, nikdy jsem od něj neslyšela o něčem, čemu se říká eliminační dieta, což funguje na stejném principu jako tento program. Whole 30 (nebo eliminační dieta, jak chcete) slouží k tomu, abyste vysadili všechny potenciální alergeny a díky tomu přišli na to, co vám dělá v těle neplechu. Já jsem si do té chvíle myslela, že mým problém mohou být smažená jídla, dráždivé koření (i podle dřívější diagnózy), nanejvýš jsem měla podezření na mléčné výrobky. Ovšem nikdy předtím by mě nenapadlo, že by to mohl být třeba lepek.

Na začátku to bylo hrozně těžké. Pečivo, cereálie, těstoviny, naprosto běžné složení mého jídelníčku. Než jsem vypozorovala výsledek, trvalo to dlouho. Ze začátku jsem se moc nedržela, sice jsem nejedla pečivo, ale oplatek nebo zákusek jsem si prostě nemohla odpustit (a hlavně jsem si opravdu nemyslela, že by mi zrovna toto mohlo dělat zle). Potíže byly menší, ale nebylo to pořád ono. Psala jsem si deníček, evidovala, jaké byly reakce, na které jídlo. Pak se ten vzorec začal dávat dohromady a ukazatel byl pro mě jasný – lepek.

Se svým zjištěním jsem na konci prázdnin volala na gastro. Sestra mě vyslechla a položila mi otázku: „A proč nechcete dál brát raději léky a jíst všechno?“ Zarazila jsem se. Řekla jsem jí, že přece když vím, co mi dělá zle, proč bych do sebe měla cpát zbytečně chemii? Chápete to?

Ovšem bylo mi slíbeno, že mi bude při příští návštěvě (v prosinci) otestována nesnášenlivost na lepek. Jedinou podmínkou bylo, že jej musím minimálně měsíc před odběry jíst, abych tělo zatížila a výsledky tak byly relevantní.

Po půlročním čekání jsem přišla plná očekávání do ordinace. Při odběrech jsem se sestry zeptala, jestli mi z toho otestují i lepek, jak jsme se domluvili. Zůstala na mě koukat, že vůbec netuší, o čem to mluvím. Když jsem řekla, že jsem volala v září a jak jsme se tehdy domluvili, odpověděla mi, že to už je dávno! Málem jsem se sesypala na zem. Prý se musí domluvit s panem doktorem.

Doktor nakonec řekl, že možnost celiakie mi testovali již v roce 2012 a je negativní. Začalo vysvětlování z mé strany o tom, že nemluvím o celiakii, ale o nesnášenlivosti, u níž se testují jiné protilátky (opravdu hodně jsem to studovala na internetu :-D). Nebyla s ním řeč. Neustále mluvil o celiakii a že jsem si to jen vsugerovala a mám to „jen v hlavě“. A test mi odmítnul udělat.  Vypotácela jsem se z ordinace a začala brečet. Proč ti, kdo nám mají pomáhat, nás nechtějí poslouchat?

Za týden jsem si šla pro výsledky. Můj doktor neustále vtipkoval o tom, jak se má moje slinivka (protože vlastně tu mi léčí a nic jiného) a poslouchat mě nechtěl. Ovšem zase jsem měla v krvi nález – zvýšené CRP, které ukazuje na zánět v těle. To jsem měla mimochodem zvýšené vlastně při každých odběrech, ale lékař v tom viděl jen běžné nachlazení. 

Nakonec mě tedy ale přece jen poslal ještě na kolonoskopii. Říkala jsem si, čekání další dva měsíce, ale snad konečně něco zjistíme. Nezjistili. Střevo je zdravé, vzali i kousek na biopsii, celiakie se z této strany nepotvrdila – doporučení z laboratoře bylo ještě znovu zkusit vyšetření gastroskopií, tedy tenkého střeva, ovšem na to lékař nepřistoupil. Prý jestli mi dělá bezlepková dieta líp, ať ji držím. I když bez diagnózy.

Zbavila jsem se tak zatím toho věčně nafouknutého břicha a problémů. Není to ještě stoprocentní, ale je mi asi o milion procent lépe, než předtím. Léky mě sice částečně zbavily problémů, potlačily příznaky, ale dobře jsem se necítila.

Sice občas dietu poruším, ale většinou mi to tělo vrátí – tak jako když jsem byla na Cup Cake Cupu. Ještě tentýž večer mi to dalo moje bříško pěkně sežrat. Takže sem tam něco lepkového vyzkouším, moje tělo je má malá laboratoř, testuju, co ano a co ne. Nejsem jedna z těch, které by podlehly trendu „pšenice vás zabije“, pouštěla se do bláznivých módních diet jen tak. Donutil mě k tomu můj zdravotní stav. Na druhou stranu jsem ráda, že se tyto „módní stravovací směry“ objevují, protože mi v podstatě ukazují alternativní cestu. Když už lékař nepomůže.

Ráda bych se nechala testovat na nesnášenlivost a třeba i na alergii. Někde, kde budou ochotní. Třeba jednou konečně přijdu na to, co mi vlastně chybí :). Kdyby měl někdo podobné zkušenosti, tipy, rady, sem s nimi! Jsem vděčná za cokoliv.

PS: Fotky všech pokrmů jsou bezlepkové :)

Vaše Eli