ME | ELLE | PRAGUE

Jaká je asi hranice mezi úspěchem a neúspěchem? Někdy hodně tenká. Balancujeme na hraně a pak přepadneme na jednu stranu. Ať už svým přičiněním nebo na základě rozhodnutí někoho druhého. Tak to v životě chodí. 

A jak se vlastně měří úspěch? Jistě, ten, kdo je vítěz, je jasně úspěšný. Ale co ti další za ním? Musí být jednoznačně loseři nebo je jejich snaha měřitelná v osobní rovině? Od minulého čtvrtka mi hlavou běží podobně filozofické kecy. A chcete vědět proč? Protože jsem byla na pohovoru v Elle, kde jsem se snažila získat stáž jako redaktorka. Za tyto prázdniny už vlastně podruhé. 

Vcházíte do redakce na první kolo pohovorů. Sdělí vám, že je vás třicet posledních, kteří propadli sítem uchazečů v předchozích dvou předvýběrových kolech. Ze dvou set lidí jste ve třicítce, můžete si gratulovat. Říkáte si wow, to je úspěch! Ale přece jen kousek ještě chybí. Měla jsem motivaci, odpovídající životopis, zpracovala jsem zřejmě ucházející měsíční plán listopadového vydání Elle a teď jsem tady. Zatímco šéfredaktorka Andrea Běhounková vysvětluje další postup, párkrát cítím její pohled přímo na sobě. "My se známe," vypadne z ní  najednou. Usměju se a říkám: "ano". Viděli jsme se asi před dvěma měsíci na podobném výběrovém řízení na pozici bloggerky na MFF v Karlových Varech. Postoupila jsem mezi poslední čtveřici, ale tahle pozice se nakonec nikdy neotevřela. Balanc na hraně úspěchu, kdy za vás rozhodnou jiní. 

V prvním kole ústního pohovoru nás čeká "rychlá smrt". Máme za úkol se představit a vlastně hlavně sdělit, proč jsme tady. Proč to máme být zrovna MY. Čelíme kompletní sestavě v redakci a jejich pohledy nás zkoumají. Až všichni absolvujeme tohle povinné kolečko, odcházíme a za několik minut nám šéfredaktorka sděluje verdikt. Jsem ve druhém kole, mezi nejlepšími jedenadvaceti uchazeči, kteří by chtěli tvořit nový Junior Dream Team. 

photos by: Alžběta Vejrostová, source: Facebook "Proč by ne?"  

Druhé kolo začíná za půl hodiny. Nejdříve přišla na řadu "nepíšící sekce", takže potenciální mladí stylisti, fotografové, produkční. Asi za půl hodiny jsme na řadě i my. Vcházíme dovnitř, je nás šest posledních. "Tak pojďte budoucí Carrie Bradshaw," vítá nás s úsměvem šéfredaktorka. No, jestli tohle někdy bude pravda, tak to je velká poklona, míhá se mi v hlavě. Ale na tváři mám úsměv. Údajně máme všechny předpoklady tuhle práci dělat (ááá, další poklona), ale v daný moment je to už jen o intuici, máme co nejrychleji odpovídat na zadané otázky. Je to jako kulomet, v hlavě mám černo a cítím, že opona se pomalu zatahuje. Odpovídám, ale podvědomě to vím. 

Tak kde je tedy úspěch? Všichni tvrdí, že se nemáme vzdávat a jít si dál za svými sny. Byla jsem mezi jedenadvacítkou z dvou set lidí, kteří po téhle práci prahli. Ale jsem mezi sedmi odpadlíky, pro které nakonec nebylo místo. V nitru duše spokojená jsem, ale lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že mě to teď opravdu neštve. Jedna stáž nedělá život, přijdou jiné příložitosti. Říkám si "teď to takhle má být." Tahle zkušenost mě nakopává a říká, ať jdu dál. Před dvěma lety bych se na podobnou stáž neměla odvahu ani přihlásit, neměla bych na to. A dnes? Kdoví, co bude příště :)

PS: Omlouvám se za delší neaktivitu na blogu, ale bylo to způsobeno právě tímto mým meditativním stavem :) Někdy si člověk prochází různými krizovými obdobími, životními, pracovními, vztahovými a pak potřebuje prostě kopnout do zadku, aby se pohnul dál. Tak doufám, že jsem ten kopanec právě teď dostala. 

PPS: Moje cesta do Prahy nebyla pouze a jen "pracovní", ale taky hlavně dovolenková! Takže listujte dolů, mám pro vás ještě spoustu fotek, díky kterým jsem si tyto tři dny opravdu užila a chmury (ne)úspěchu se mi v hlavě trochu rozmazaly :)

photos by: Alžběta Vejrostová, source: Facebook "Proč by ne?"  

Dish fine burger bistro - pokud prahnete po roztouženém burgeru, který vám bude skoro sám skátat do pusy, rozhodně doporučuju navštívit právě tento podnik. Skvělá a vstřícná obsluha - chtěla jsem burger bez housky, samozřejmě žádný problém,burger bez housky není problém, jen na listech salátu. Navíc, pokud rádi experimentujete a zkoušíte nové chutě, tady je rozhodně najdete. Burgr s kozím sýrem nebo houbičkami Shitake? No problem. 

* Asi nej zmrzlina? PURO GELATO. Rozhodně vyhledejte, protože nabídka a porce rozhodně stojí za to. Jestli se nechcete moc sladit a máte rádi hořké chutě, rozhodně jděte do grepu. To byla asi ta nejbáječnější ovocná zrmzka, jakou jsem kdy měla. Za hřích stojí rozhodně i klasická čokoláda, to je fantazie pro chocoholiky jako jsem já O:)

* Jeden malý ukrytý podnik na Žižkově, nedaleko od místa, kde jsme bydleli. 

* Jestliže dodržujete bezlepkovou dietu nebo si chcete zajít na něco italského (ale bez lepku), vyzkoušejte Al-Riso na Betlémském náměstí. V lasagních byl velice zajímavý sýr, který jim dodával úplně jinou chuť, než na jakou jsme zvyklí z běžných lasagní s bešamelem. Experimentátoři si rozhodně přijdou na své.  

* Meníčko v Praze do stovky? Rozhodně to jde a navíc ve velkém stylu! Po procházce na Vyšehradě nám vyhládlo, ale stačilo sejít z hradeb dolů a bylo rozhodnuto, zastavili jsme se U Kroka. Moc jsme si pochutnali a i s (jednou) točenou Plzničkou nás oběd vyšel asi na  230,- :)